historie

Historie sboru:
Evangelický sbor v Sokolově vznikl po 2. světové válce příchodem českých nekatolických exulantů do zdejšího kraje. Aby mohli svobodně vyznávat svou víru, opustili jejich předkové rodnou zem a usadili se na různých místech v Evropě, kde jim bylo nabídnuto útočiště, půda a svoboda vyznání. Po válce se stali cizinci ve své zemi a protože nová česká vláda jim nabídla možnost návratu, přestěhovali se mnozí do České Republiky a osídlili pohraničí. Ne všichni členové však jsou z řad exulantů.

Faráři sboru od roku 1946:
Kyprý, Jelinek, Vladimír Matička (1947-1981), Vilém Hovorka (1953-1986) Zdeněk Holuša (1983-1984), Lýdia Mamulová (1985-1990), František Pavlis (1986-1997), Pavel Knorek (2002-dosud). 

Sokolov

Evangelický kostel v Sokolově (původní název v němčině: Evangelische Christuskirche)

Kostel se nalézá na Nábřeží P. Bezruče u pobřeží Lobezského potoka. Koncem 19. století, v době rozvoje průmyslu a dolů na sokolovsku, nastává příliv obyvatelstva a přibývá lidí s evangelickým vyznáním. V roce 1899 byla obnovena činnost evangelické církve v Sokolově a vznikla potřeba kostela. Kostel stavěný v letech 1903-4 na konci tehdejší Schillerovy ulice v sousedství městské tělocvičny a židovské synagogy, byl slavnostně posvěcen 19. 6. 1904.

V letech 1907-10 byla postavena fara.

Kostelní budova je jednolodní eklestická stavba s polygonálním kněžištěm s použitím novorománských a secesních výtvarných prvků. Dominantní je věž zvonice s vysokými štíty a špičatou střechou. Jsou v ní zavěšeny dva zvony z dílny proslulých chomutovských zvonařů Heroldů. Větší, tzv. pracovní zvon zdobí citát 23. verše ze 104. žalmu.

V horní části štítu kostela je mozaika zobrazující Krista krále. Mozaika s křesťanskými motivy je i nad vchodovými dveřmi. Interiér je velmi prostý, jak tomu bývá zvykem u protestantských církví. Jednolodní prostora je zakončena presbyteriářem a má plochý dřevěný strop. Kazatelna je ozdobena malbami čtyř evangelistů. Na půlkruhovém oltářním obrazu je spodobněn Kristus zachraňující Petra a klenba kněžiště je zdobena symbolem Ducha svatého v podobě holubice.

Varhany zhotovila firma Jahn a syn z Drážďan.

Sokolov byl sborem od roku 1907 a patřil k němu i Chodov, Slavkov, Nové Sedlo a Kraslice. Kostel byl v 90. letech 20 století opraven a dodnes slouží Českobratrské církvi evangelické.

Kraslice

Historie evangelíků v Kraslicích

Na druhý velikonoční svátek roku 1899 došlo ke znovuzaložení samostatného evangelicko-luterského sboru v Kraslicích. Čítal tehdy jen 30 duší a jejich prvním kazatelem byl farář Kreher ze Cvikova v Sasku. Dalšími kazateli byli vikář Paul Schottke z Königsbergu v Prusku (1904-1909), vikář Phillip Müller z Pruska (1909). Potom se stal kraslickým kazatelem Švýcar Wilhelm Zimmerli, a to až do roku 1913. Za jeho doby se postavil kraslický kostel. Po odchodu Zimmerliho již čítala evangelická obec v Kraslicích na 600 duší. V Jindřichovicích a Bublavě byly zřízeny modlitebny. Podle starých nařízení byli evangelíci pohřbíváni za zdmi hřbitovů, spolu se sebevrahy. Obec proto založila v roce 1922 vlastní oddělení hřbitova, kam byli přemístěni všichni dříve pohřbení. Farář Zimmerli umírá později v Americe při neštěstí. V letech 1912-1915 sloužil ve sboru první rakouský duchovní, Jakob Kettenbach z Nových Bánovců na Slovensku. To již měl sbor 900 členů. Kettenbachovým nástupcem se stal vikář Ernst Grober z Pruska. Ze všech duchovních zde působil nejdéle - osm let.

V roce 1918 zaniklo Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo. V prosinci téhož roku vznikla sloučením dvou lidových evangelických církví (a. v. a h. v.) Českobratrská církev evangelická. Žel - německy mluvící sbory v pohraničí nebyly do svazku nové církve přijaty, a proto založily Německou evangelickou lutherskou církev v Československu. Mezi tyto sbory patřil i sbor Sokolov s kazatelskou stanicí Kraslice. Kazatelem sboru byl i nadále Ernst Grober. Dne 1. 8. 1921 se Kraslice staly opět samostatným sborem. Byly opět zavedeny církevní knihy (Deutsche evangelische Gemeinde). Když pak farář Grober odešel do Neubergu, nastoupil do Kraslic na krátký čas jako farář Edmund Berthold z Teplic. 12. 7. 1925 oslavil sbor 25. výročí svého trvání. Tehdy přijel do Kraslic nejvyšší představitel církve Wehrenfennig a měl zde slavnostní kázání. V roce 1928 nastupuje v Kraslicích farář Pohl. Sbor čítal asi 1.000 členů. Do konce 2. světové války se na farním úřadě vystřídali různí kazatelé. Zvláštní je, že z tohoto období nemáme dnes žádný písemný materiál. Církevní matriky jsou dnes na státní matrice na Městském úřadu v Kraslicích.

Po roce 1945 byli němečtí evangelíci opět donuceni odejít z Kraslic. Na základě dohody mezi synodní radou Německé lutherské církve a synodní radou Českobratrské církve evangelické došlo k převodu vlastnictví kostela i fary spolu se závazkem, že se Českobratrská církev duchovně postará o ty luterské věřící, kteří zde i po odsunu zůstanou. Za to byla Českobratrská církev evangelická tehdejším komunistickým tiskem velmi kritizována. Brzy pak vznikl Farní sbor ČCE v Sokolově s kazatelskou stanicí Kraslice. Tento stav trvá dosud.

V současnosti (2011) má stanice Kraslice asi 160 členů, z toho se pravidelně aktivně zúčastňuje života sboru asi 25 lidí. Průměrný věk kolem 30 let. Bohoslužby jsou každou neděli v 9 hodin, 2× měsíčně přijíždí farář Pavel Knorek ze Sokolova, v ostatní dny vedou bohoslužby presbyteři. Jednou týdně je setkání zpěváků. Vedoucím kazatelské stanice je Mikuláš Zoubek z Kraslic, místní zubař. Sbor pořádá každý rok dětské tábory, věž funguje několikrát za rok jako vyhlídková věž i pro veřejnost. Na Vánoce se konají půlnoční, v průběhu roku pak nepravidelně občas koncerty. 

Historie evangelického kostela v Kraslicích

Za působení faráře Zimmerliho (1909-1913) se evangelický sbor rozhodl postavit v Kraslicích kostel a faru. K uskutečnění stavby byly pořádány sbírky. Dary a podpory přišly z měst Plavno, Auerbach, Markneukirchen, Brunndöbra, značnou částkou přispěl německý evangelický spolek Gustav-Adolf v Lipsku, přispěli i protestanté ze Švýcarska a Švédska. Peníze věnovali i místní podnikatelé. Samotná církev měla na stavbu kostela hypotéku ve výši 30 tisíc korun. Plány nového kostela nakreslil známý berlínský architekt Bartning. Jeho ostatní kostely v Německu jsou dnes památkově chráněny. Klingenthalský sbor věnoval tři zvony, které byly 21. 4. 1912 slavnostně převezeny přes hranice a 7. 7. 1912 byly umístěny a zprovozněny na věži kostela. Jeden z těchto zvonů je dosud na věži. Proč právě zvony z Klingenthalu? - V době pronásledování evangelíků v Českém království musel odejít farář Salomon do Německa - kolem roku 1628. Při svém odchodu vzal s sebou i kostelní zvony a daroval je Klingenthalu.

Základní kámen nového kostela byl položen slavnostně v neděli 9. 7. 1911, vysvěcení kostela bylo 7. 7. 1912. Kostel a faru převzala ČCE po skončení 2. světové války. V polovině 80. let byl kostel i fara rekonstruovány. V roce 2006 byly vyměněny svislé trámy, držící špičku věže. V roce 2008 byly opraveny varhany.

Kostel dnes: možno si prohlédnout kdykoli v neděli dopoledne. V jiném termínu je třeba návštěvu kostela domluvit s vedoucím stanice Mikulášem Zoubkem. Co lze dnes v kostele vidět: vitráže oken, dřevěný reliéf od Jiřího Zejfarta, opravené varhany, věž s vyhlídkovou terasou a zvonem.

Kynšperk nad Ohří

Vznik evangelického sboru v Kynšperku nad Ohří

13. ledna 1899 zemřel sedmdesátiletý hostinský. Jeho jméno už neznáme, ale z dochovaných pramenů víme, že teprve tehdy, když měl být pohřben, se ukázalo, že byl protestant. Obzvláště hluboký dojem zanechalo to, že při pochodu k hrobu hrál městský orchestr místo smutečního pochodu protestantskou píseň "Hrad přepevný je Pán Bůh náš". Katolický kapelník si ještě den před pohřbem opatřil noty této lutherské písně z Klingenthalu. Stal se nevědomky prorokem, protože od tohoto pohřbu začal v Kynšperku působit duch této písně. Už v dubnu 1899 přestoupilo 18 osob k evangelické víře.

14. května byla ustavena kazatelská stanice a 4. června téhož roku vykonal farář Gustav Fischer v kynšperské tělocvičně první evangelické bohoslužby. Později se evangelíci scházeli v zasedací síni radnice. Po čase tato místnost nestačila a účastníci bohoslužeb přešli do prostorné učebny nově postavené městské školní budovy. Stále docházelo k hromadným přestupům i k stěhování říšských protestantů do Kynšperka. Pro péči o duše přeložil vikář Hagesheimer 1. února 1903 své úřední místo z Chebu do Kynšperka a od té doby zde a v okolí působil stále.

Velká touha po důstojném stánku a nerušených bohoslužbách vyústila v naléhání na postavení kostela. Byl proto založen spolek a když se podařilo velice výhodně - za 4.000,- rakouských korun - zakoupit parcelu na výšině nad údolím řeky Ohře, byla dána základna k výstavbě kostela. Díky obětavosti evangelíků z Německa a místních členů mohl být 21. srpna 1904 položen základní kámen ke stavbě chrámu Vykupitele.

Ve čtvrtek 15. června 1905 byly posvěceny tři zvony. Členové sboru se shromáždili v hrubě postaveném kostele. Slavnostní shromáždění započalo zpěvem chorálu "Hrad přepevný je Pán Bůh náš" a bylo hluboce dojato a radostně pohnuto - vždyť skoro po 300 letech zase zazněly v kraji evangelické zvony! K posvěcení kostela došlo 8. prosince 1905.

Varhany v kostele jsou z divadla ve Výmaru. Výstavba chrámu včetně parcely, vnitřního zařízení a zvonů stála celkem 47.496 korun a 88 haléřů. V chrámové lodi je místo pro 153 a na kruchtě pro 52 návštěvníky. Celkem se tedy vejde 205 sedících lidí.

Kostel je postaven v čistě novorománském slohu, inspirovaném porýnskou středověkou sakrální architekturou podle projektu architektů Eisenlohra a Weigleho ze Stuttgartu. Originály plánů se zachovaly dodnes a jsou majetkem sboru.

8. dubna 1920 rozhodlo sborové shromáždění kazatelských stanic Kynšperka, Habartova a Oloví o spojení v jeden sbor pod názvem Evangelicko-lutherský sbor Kynšperk.

Po druhé světové válce se stal Kynšperek kazatelskou stanicí sboru Sokolov. Většina těch, kteří se po druhé světové válce přistěhovali, byli reemigranté z nejrůznějších oblastí. Podstatná část měla svůj domov ve Slezsku (v dnešním Polsku). Měli v sobě také touhu po Božím Slově a vroucí osobní víru, která je přes všechny hrůzy války a velké ztráty mnoha bratří pomohla přenést. Proto se, dříve než byl k dispozici kostel, scházeli po rodinách, od samého začátku pravidelně s řádem biblické hodiny.

V současné době se koná mimo nedělních bohoslužeb, biblických a modlitebních hodin ve sboru i dětská práce s dorostem, mládeží, sborečkem a pěveckým sborem.

Bohoslužebné náčiní

Bohoslužebné náčiní, které se i v současné době používá, bylo darováno evangelickým sborem Ebersdorf - Lichtenwalde z roku 1899. Podle dostupných informací se jednalo o velice starý evangelický sbor se starým kostelem. V současné době jde o kazatelskou stanici sboru Chemnitz. Každá součást bohoslužebného náčiní nese vyrytý název dárce sboru a na talíři o průměru 27,5 cm jsou tyto nápisy:
Lasset die Kindlein zu mir kommen /Nechte dítek jíti ke mně/
Gustav-Adolf-Fest, Frankenberg in S. 19. - 21. Juni 1899
Gewidmet von Frau El. Arndt, H. Barthel, A. Günther, A. Ivens, M. Pelz, Rosa Schiehler.

Varhany

Varhany v kostele jsou původem z divadla ve Výmaru (Weimar). Při rekonstrukci výmarského divadla v r. 1904 došlo k vyřazení nástroje. Varhany v kynšperském kostele Vykupitele jsou pozoruhodné tím, že na ně hrál Franz Liszt. Varhany zakoupil člověk snad z Kynšperka a daroval je do nového kostela. Jeho jméno neznáme, přesto s díky vzpomínáme.

Varhany jsou čistá duriňská práce (= uzavírání vzdušnicových částí pomocí dřevěných šroubů s čtyřhrannou hlavou). Překrásný a starý nástroj je z kvalitního dřeva bez známek napadení červotočem. Varhany jsou mechanické.

Transport a sestavení varhan: Rozebrané varhany byly převáženy vlakem jako zásilka přes Klingenthal. Za 320,- Korun je sestavoval člověk, který nebyl varhanář, ale stavitel klavírů. Zvládl to za dva týdny.

Varhany byly ve dnech 8.-17. 11. 2004 úplně rozebrány, vyčištěny a opraveny varhanářem panem Antonínem Habětínem ze Straubingu, SRN za 60 000 Kč.